Hudební obor

Na počátku třetího milénia v době internetu, mobilních telefonů a v době stále se zrychlujícího vědeckotechnického vývoje jsou hranice našeho poznání stále posouvány. Tato skutečnost se zásadně dotýká i fenoménu hudby, jež se právě díky novým zdokonalujícím se technickým vymoženostem stává dostupnější v celé své šíři. Dnes si můžeme v klidu domova poslechnout nahrávku hudebních projevů nejrůznějších orientálních kultur nebo například hudbu z období středověku, či nejnovější hudbu soudobou. Naše možnosti jsou v tomto ohledu skutečně takřka neomezené.

Je však přirozené, že hudební vkus většiny z nás je formován především masmédii, jejichž masová produkce lehčích hudebních žánrů nás soustavně ovlivňuje. Nemá smysl bojovat s tímto tržním mechanismem, neboť je výsledkem přirozeného vývoje lidstva. Přesto je však zapotřebí neustávat v posilování umělecké tradice sahající hluboko do lidské historie. Pokud chceme, aby vkus našich dětí nezaznamenal sestupnou tendenci, je třeba nabídnout jim dostatečně lákavou alternativu.

Základní umělecká škola nemá v tomto smyslu snadnou úlohu, avšak drží v rukou jeden pomyslný triumf. Můžeme se totiž spolehnout na dlouholetou tradici hudebního vzdělávání, která zatím stále trvá i přes dynamický vývoj společnosti.

Je však nutné flexibilně reagovat na dobu a dokázat děti motivovat k práci na sobě samých, která by měla být z velké části též zábavou, sebepoznáním a vášní. Pokládáme-li děti a mládež za předmět našeho zájmu a hudebně pedagogického působení, je rovněž třeba uvědomit si jejich pozici v dnešním světě a demokratické společnosti. Dosti nevýrazná se jeví především míra pozitivních zájmových aktivit velké části z nich, ať už se jedná o nejrůznější kroužky či jejich vlastní záliby. Mnoho z nich si v zásadě vystačí s internetem jako hlavním komplexním informačním médiem schopným naplnit jejich představy o volném čase. Děti jsou touto formou vystaveny přemíře informací, které mohou poněkud komplikovat jejich orientaci v sobě samých a ve vytváření vlastních životních hodnot a vkusových preferencí. Základní umělecká škola sice nemůže postihnout a reflektovat všechny stránky dětského nitra, nicméně prostřednictvím umění je schopna podat onu pomocnou ruku, jež vyzvedne a rozvíjí individuální kvality žáka a zvyšuje tím i jeho schopnost porozumět světu hudby a umění vůbec.

Pokud chceme, aby hudební obor naší školy zajišťoval komplexní hodnotnou výuku, musíme si uvědomit, že samotný výukový proces je mnohem složitější, než by se mohlo zdát, především z psychologického pohledu. Naše pedagogické působení by mělo zahrnovat více různých zaměření, a to nejen z hlediska jednotlivých aspektů nástrojové hry (případně sólového či sborového zpěvu), ale i z hlediska formování žáka jako osobnosti a respektování zákonitostí vývojové psychologie jedince. Je pochopitelné, že nejvíce času a energie věnujeme ryze dovednostním činnostem, ať už se jedná o nástrojovou (hlasovou) techniku v řemeslném slova smyslu, nebo o výrazové aspekty interpretace. Naše působení však má – či mělo by mít – přesahy do roviny osobnostního rozvoje žáka, který potřebuje získat určité pracovní návyky rostoucí z pocitu zodpovědnosti a s tím se pojící snahy vypořádat se s novými podněty a výzvami. Je dobré vštípit žákovi určitý pevný režim domácí přípravy, aby si zvykl na odpovědnost vůči sobě i svému okolí. Konkrétně u komorní hry lze hovořit i o zodpovědnosti žáka vůči svým kolegům, neboť výsledný hudební projev je v tomto případě kolektivní záležitostí. Jde zkrátka o to, aby byl žák schopen uvědomovat si hodnotu poctivého osobního nasazení při řešení problému.

Poslání učitele tedy nepředstavuje pouze naplňování výukových cílů v užším slova smyslu, ale rovněž soustavné celkové výchovné působení. Máme v našich rukou možnost a zároveň povinnost kultivovat žákovo hudební nitro, citlivě reagovat na jeho osobnost, specifické dispozice, a být tak aktivním spolutvůrcem jeho hudebního rozvoje. Máme za úkol probudit žákovo sluchově emoční vnímání, učíme jej hledat hloubku a krásu hudby, na první pohled ne vždy zcela zjevnou. Seznamujeme žáka s různými hudebními obdobími, styly a žánry, čímž rozvíjíme a tříbíme jeho vkus. Nikdy bychom neměli litovat času vynaloženého pro komunikaci se žákem o ryze hudebně estetických záležitostech. Je důležité, aby hudba i samotná hra na nástroj představovala pro žáka určitý zdroj zážitků, které jsou svým způsobem jedinečné, a žák díky jim považuje svůj vztah k hudbě za plus ve svém životě. Právě uvědomění si tohoto daru hudby může inspirovat žákův následný život coby dospělého jedince, který cítí potřebu předávat své hudební prožitky a zkušenosti ostatním lidem.

V tomto ohledu bychom se neměli bát vzletných cílů, třebaže realita je u každého žáka jiná. Je třeba neustálého směřování k ideálu – tedy k situaci, kdy naši školu opouští absolvent, který nemusí mít sbírku diplomů z různých soutěží, avšak odnáší si s sebou do života vřelý vztah k hudbě, dokáže rozpoznat pravé umělecké hodnoty, je vnímavý ke kulturnímu odkazu, a ve chvíli, kdy přestává být žákem základní umělecké školy, svůj hudební nástroj neopouští. V tomto případě i cesta může být cíl, neboť každý zlomek z tohoto ideálu má cenu zlata – a to bez přehánění. Tajuplný svět hudby představuje určitý dar, jehož tajemství musíme s dětmi společně odkrýt. Je na nás, abychom dětem správně podali klíč k umění, neboť akt odemknutí pomyslné brány již záleží hlavně na nich.