• 22. dubna 2017

    Sarah Salloum, Adéla Jílková, Ondřej Hošek, Sophia Blaháčková, Lucie Jessica Růžičková  (žáci paní učitelky Jany Jurkasové)

     Být na Poděsu pro mě bylo novou zkušeností, za kterou jsem moc vděčná. To, že je člověk v kolektivu tolika lidí s jinými názory a vlastnosti, je zneklidňující jen do té doby, než si uvědomíte, že všechny tyhle naprosto odlišné lidi spojuje jediná věc, a to láska k divadlu.
            Každý člověk tam měl jiný příběh, který se ať chcete nebo ne, odrazí na vašem projevu na jevišti, i když jen odříkáte scénář.
            Sledovat ostatní soubory, hrající výsledek jejich práce, je zajímavé. My nemůžeme přece vědět nic o tom, co se skrývalo za tím, že hrají zrovna to, co hrají. Neznáme gesta, co tam měla být, neznáme slova, která měla zaznít, nevíme význam, který měl být pochopen. Z toho důvodu si netroufnu dělat porotu, která taky zapomíná.
           Spousta lidí řekla, že se jim naše představení líbilo, což už o něčem svědčí. Také zaznělo, že jsme si byli na scéně jistí. Nevím, jak ostatní, ale já si na scéně jistá nebyla, ale věděla jsem, že vedle mě stojí lidi, kterým věřím a vím, že mě nenechají samotnou. O tom je, podle mě, divadlo. Díky Poděsu si to můžu uvědomovat.
           Můžu být konkrétní a napsat, že jsme ráno o půl osmé vyjeli ze Zábřeha, v 15.15 začali hrát, byli jsme na rozborových a improvizačních seminářích, večer šli do restaurace, a pak jsme 22.30 jeli vlakem zpět, to ale podle mě nikdy nevyjádří pocity, které si z toho odnáším.
           Poděs mi utkvěl silně v paměti, ale to nejen proto, že jsme dostali Poděs tričko. Jo, abych nezapomněla – u inspirativního představení jsem ani nedutala. Jsem ráda, že jsem po dlouhé době měla zase husí kůži a pocit, že bych klidně tleskala ve stoje.

           Rána jsou krušná. Stejně tak bylo i ráno 22. dubna, kdy jsem vstal a už jsem věděl, že celý den bude stejně náročný jako vstávání.
           (…) Zhlédli jsme několik vynikajících představení a byli jsme nabyti plni dojmů. (…) Když jsme se vrátili z oběda, začala opravdová fuška. Začali jsme chystat techniku a scénu a zkoušeli jsme si texty a jednotlivé části představení. A tady jsme si začali všímat toho pocitu v nás – nervozita. Naše poslední hodina do začátku představení uběhla než bys řekl švec. A už jsem seděl v krabici a přemýšlel, co by se stalo, kdybych teď utekl. Naštěstí mi nervozita svázala nohy k zemi a já zůstal a poté odehrál první i druhé představení. Pak už moc nevím. (…). Večer jsem do postele ulehal s úžasným pocitem dobře prožitého dne a s Poděs tričkem.

           Nervozita, napětí, nadšení, úleva a spoustu dalších emocí a pocitů mě v ten den provázeli od rána až do úplné noci. A co to bylo za den? Byl to den plný her, fantazie, improvizací a divadla. Nikdo z příznivců divadla z Olomouckého kraje nesměl chybět. Když myslím všichni, myslím i náš soubor ze ZUŠ Zábřeh, který se chystal ukázat světu inscenaci Tohle jsem udělal. (…) Vstoupením do budovy v Olomouci jsme se oficiálně stali účastníky 13. ročníku Poděsu. (…) Řeknu Vám je to hodně jiné hrát před odbornou porotou. (…) Jsem moc ráda, že jsme se mohli zúčastnit této skvělé akce a myslím, že na chvíle strávené s tímto souborem nikdy nezapomenu.

           Zúčastnili jsme se první podobné akce. (…) Na zkoušce našeho představení jsme zjistili, jaké máme mezery v divadle. Nebyli jsme zvyklí na jiný prostor, nedařilo se nám vžít do postav. Avšak i přes naše obavy se nám povedla obě naše představení. (…) Večer jsme shlédli představení „Usnula jsem, ale nespím.“, které nás pobavilo a taky donutilo přemýšlet a dumat nad celým smyslem představení. (…) Po této akci nikdo nelitoval, že jsme jeli a vyzkoušeli si hrát před početnějším publikem, bavili jsme se při přípravě i při samotném provedení naší inscenace. To vše nás více sblížilo jako kolektiv.

           Jsem v dramaťáku první rok a podobné akce jsem se zúčastnila poprvé. Každopádně se mi to moc líbilo. Během akce se spolu setkávali úplně malé děti a ty starší. (…) Celou akci bych hodnotila jen pozitivně. Jediné, co pro mě bylo náročné, byly krátké pauzy mezi představeními a vydýchaný vzduch v sále.

     

    23. 4. 2017

    Klára Švubová, Kristýna Hanušová, Denisa Krmelová, Eliška Švédová, Matouš Erik Bezděk a Daniel Hlavatý (žáci paní učitelky Pavly Schönové)

           Poděs byl opravdu super. Hrozně jsem si to užila. Ráno jsme vstávali dřív, protože jsme měli zkoušku. Následně po 2 představeních jsme přišli na řadu my. Nervozita stoupala, strach byl větší a větší a najednou jsme stáli na jevišti a vše v pohodě odehráli. Byla to super zkušenost a skvělý zážitek, na který budu dlouho vzpomínat.

           Nevzpomínám si na tak úžasný zážitek, bylo to vážně super. Na jevišti jsem byla fakt nervózní, ale doufám, že to nešlo vidět. Pocit důležitosti mi dodávali mí spoluherci. Všichni lidi tam byli sympatičtí a milí, vládla tam hrozně fajn atmosféra. Žádná rivalita. No prostě super zážitek.

           Byl Poděs a já se hrozně těšila. Když jsme měli stát na podiu my, začala jsem být opravdu nervózní. Stres, radost, nervozita… To byly všechny pocity, které jsem na podiu zažívala. Když jsme odehráli, tak jsme konečně dostali trička. Poděs jsem si hrozně užila.

           Byl to velice skvělý zážitek. V Olomouci ve mně začala panovat přehnaně dobrá nálada, hlavně díky naší kulise kredence s bublinkovou fólií, již jsem nesl, a fólie mi vlála do obličeje. Vystoupení mi připadala vážně zajímavá. Nejvíc jsem byl ale se svým souborem. Moc se mi tam líbilo, i když mnou panoval strach a nervozita.

           Poděs – první olomoucká dětská scéna. Dobrá divadelní zkušenost, stres, radost, rozpustilost. Každé divadlo mělo jiné nápady. Program byl velice narvaný. A všichni byli moc přátelští, od těch nejmenších až po ty největší.

           Nejspíš nejlepší chvíle byly na dílnách, v šatně, na hotelu, přespání, naše ponocování. Byli mi sympatičtí všichni kolem a jsem za to moc šťastná. Moc jsem si to užila. Bylo to úžasný.

     

     

Top