• 14. února jsme se skupinkou dětí naší školy vyrazili do Prahy na program Alice Nellis, jímž provázel osobitým a vtipným způsobem známý herec Pavel Liška. Dvořákovou síní zazněla hudba symfonická i vokální. Publikum si vyslechlo Dvořákovu píseň Když mne stará matka, Glinkovu předehru k Ruslanovi a Ludmile, část Čajkovského 5. symfonie či Beethovenův třetí klavírní koncert, a dokonce čardášovou hudbu. Tyto skladby zazněly v podání neobvyklých sólistů. Nevidomá klavíristka Ráchel Skleničková, zpěvačka a sbormistryně Ida Kelarová a dětský pěvecký sbor Čhavorenge. Program tradičně dirigoval Vojtěch Jouza a hrála Česká studentská filharmonie. Mezi jednotlivými vstupy komunikoval Pavel Liška s dětmi v hledišti a vysvětlil jim, proč jsou v Rudolfinu tučňáci a komu se tak říká. Pan dirigent ochotně tučňáka také předvedl. Nebo se posluchači dozvěděli, jak to mají s poslechem hudby neslyšící, co představuje hudba pro nevidomého hudebníka, co znamená rčení, že hudba spojuje národy, nebo jak pomáhá hudba sociálně slabším skupinám. Některé děti si také vyzkoušely prožít hudbu na pódiu, aby se ji pokusily zprostředkovat neslyšícím, a celé hlediště si užilo bouřlivý závěr zpěvem a tancem s energickým romským sborem Čhavorenge za doprovodu studentské filharmonie.

    Výlet jsme samozřejmě zakončili malou zastávkou na Staroměstském náměstí a nezbytnými nákupy na tržnici. Do Zábřeha jsme přijeli unaveni, ale s novou zkušeností a poučeními.

     

    A co na to naši výletníci?

    Stálo to za to. Dozvěděli jsme se, že nás hudba spojuje.

    Líbilo se mi, jak zkoušely smysly, oči, uši.

    Dozvěděl jsem se, proč se koncert jmenuje Tučňáci ve fraku.

    Na koncertě se mi líbilo, že jsem viděl Pavla Lišku.

    Mně se líbilo na konci to zpívání, a že i slepí můžou hrát na nějaký nástroj.

    Mně se líbilo, jak jsme všichni zpívali, a dozvěděla jsem se, že i neslyšící slyší hudbu.

    Mně osobně se tam líbilo, ale u poslední písničky se asi snažili, aby nám to vlezlo do hlavy.

    Mně se to líbilo, ale některé písničky byly moc nahlas.

    Mně se líbilo všechno.

    Byla tam paní, co překládala zpěv do znakové řeči.

    Mně se to líbilo, protože jsem se dozvěděl něco víc o hudbě.

    Stálo to za to. Moc pěkné! Moc krásné!

    Mně se to líbilo hlavně proto, že jsem nemusel sedět ve škole a učit se!!!

    Bylo to hustý, a jak tam ukazovali tu písničku neslyšící paní a ta slepá klavíristka.

    Líbilo se mi všechno, hlavně prak a Romové samozřejmě.

    Orloj a kapela a procházka se mi líbila a bylo to super.

    Mně se líbila nejvíc ta klavíristka a taky jak se tam mluvilo o tom, že jsme každý jiný a že hudba nás spojuje. Největší zábavu jsem si ale užila zpěvem se sborem. Zpěvačka taky moc pěkně zpívala, ale kdybych to měla hodnotit, tak největší hodnocení získá orchestr. Strašně zajímavé bylo to, jak můžeme předat cit i neslyšícím. Moc se mi to líbilo.

    Nejvíc se mi líbila ta filharmonie a pohyblivé sochy.

    Mně se líbilo všechno :-) .

Top